Liga Otců
Pomož si sám, pak ti pomůže kde kdo.

Usměrní Cochemská praxe nevyzrálé rodiče?

Proč je boj rodičů o děti zvrhlejší, než válka o krajinu s ložisky ropy?

0 2 432

Novinář Jiří X. Doležal zhruba před rokem okomentoval povahu porozvodových bojů o děti magickou větou, jejíž přesné znění cituji: „Porozvodové spory o děti jsou téma, kde najdeme stokrát víc lidské špíny než mezi obchodníky s heroinem“ . Toto prozíravé prohlášení bych neváhal vytesat do mramoru a postavit po boku s láskou opečovávaného záhonku před ministerstvem práce a sociálních věcí či ministerstva spravedlnosti. Nabízí se tedy mnoho naprosto zásadních otázek. Jak usměrnit rozhádané rodiče tak, aby se dítěti zachovalo právo na jejich souměřitelnou výchovu? Který z rodičů účelově maří základní potřebu dítětě zachovat mu jeho rodičovské vazby? Jakou osobnost má tento sobecký rodič? Může tento velmi sporný a neuvěřitelně obtížně řešitelný rozhodčí proces popohnat Cochemská praxe?

Na první pohled by se mohlo zdát, že do opatronických řízení začíná pronikat bílá holubice smíru – patronka všech znenáviděných rodičomagnátů, kteří soupeří o zdroje dětské náklonosti s úmyslem zabrat celé území dítěte jen pro sebe. Protože však není možné tuto bílou holubici – Cochemskou praxi vidět v každém běžném normálním či absurdně vyeskalovaném opatrovnickém řízení a nemá ani žádnou cílenou a celostátní oporu v legislativně, nelze ji prvoplánově nazývat Cochemskou praxí a Cochemským modelem už vůbec. Proto se každé opatrovnické řízení v české republice může podle novojičínského soudce Vladimíra Poláka Cochemskou praxí jen inspirovat a je na každém Soudu v příslušném regionu, jakou formu opatrovnické agendy bude praktikovat. Je zřejmé, že učitými základními doporučenými postupy by se se nakonec mohl řídit každý soudce, pokud by k tomu vzhledem k jeho samostatnosti dobrovolně přispěl a byl by ochoten spolu se sesíťovanými profesemi včetně OSPOD a UMPOD podstoupit náročné školení se sjednocenou filozofií řešení rodinného konfliktu.

Kdy se soud do rodiny nevměšuje a kdy je ho naopak potřeba?

Pokud bychom chtěli Cochemskou praxi navázat na nějaký elementární prvek občanského zákoníku, mohli bychom nejspíš začít s § 3 odst. (1) který obecně definuje soukromé rodinné právo jako ochránce důstojnosti a svobody člověka a deklaruje mu jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých, nicméně takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým.

Tento kategorický imperativ jasně hovoří o nedotknutelnosti mých rodinných svobod, nicméně končí právě tam, kde začíná svoboda práv odloučeného partnera a jeho rodinné základny. Je tedy naprosto jasné, že jestliže jako rodič začnu druhému rodiči upírat právo na jeho štěstí a to zejména ve vztahu k společnému domovu a dětem, začnu iniciovat stát k zásahu do mého soukromého štěstí, protože tím sám vydávám podnět k zahájení šetření na poli rodinného práva veřejného. Pokud si navíc jako rukojmí vezmu svoje a partnerovo vlastní dítě, a neváhám ho použít jako zbraň, jsem nejspíš poruchou osobnosti, neslušně řečeno antisociál a dost dobře možná i psychopat. Jsem -li tedy narušenou, nevyzrálou , egocentrickou a impulzivní osobností, která se neštítí chronicky lhát, nikdy žádné rodinné vazby nepochopím, nikdy se v péči o dítě nebudu chtít dohodnout a bez špetky sebereflexe budu křivě obviňovat své okolí beze strachu a pocitů viny. Mám totiž tu část mozku odpovědnou za city a emoce vůči bližním bez neuroaktivity a jsem stejně prázdný jako amygdala.

Cochemský model, Luboš Patera a Centrum slušného rozvodu.

Když jsem v předešlém článku podrobil čelní představitele občanských sdružení kritice, netušíl jsem, že spolu se současnými aktivními otci probudím i cochemskou legendu Luboše Pateru. Jeho komentář pod článkem se pro mě nestal zrovna dvakrát nejlepší vizitkou, protože jsem si dovolil zkoumat principy Cochemského modelu opatrovnického řízení, přičemž jsem prý v době před 11 lety ještě „tahal pověstného kačera“ , když poprvé německý emeritní soudce Jürgen Rudolph svůj Cochemský model přestavil v ČR na semináři Justiční akademie a za tímto seminářem pak bylo především Paterovo diplomatické úsilí. O čtyři roky později na konferencí pražského magistrátu s účastí Jürgena Rudolpha a dalších zahraničních hostů,při níž pražský magistrát vydal Rudoplhovu knihu „Jsi moje dítě“ sám Patera dokonce předmluvu do této knihy psal , ačkoliv je pod ní podepsán tehdejší radní pro sociální věci. Aby se Luboš Patera necítil nějak ukřivděn či zapomenut, tak přiznávám, že jsem o jeho procochemských aktivitách moc dobře věděl, protože jsem se – ještě než jsem sepsal tolik znenáviděný článek – setkal zhruba před půl rokem se státní mediátorkou PhDr. Danou Žáčkovou ve věci mé rodinné kauzy a když jsem se u ní zmínil o Chochemské praxi, tak se jí úplně rozzářila tvář a o zásluhách Luboše Patery padla zmínka ač bych sám jeho jméno vyslovil. Luboše Pateru hned vedle novojičínského soudce Poláka a předsedu mosteckého soudu Beneše tedy mohu s klidem dát vedle sebe. Nečiní mě to žádné problémy. Jediné co mě stále uvádí v údiv je tak strašná nenávist vůči ženám v justici, kde Patera v komentářích píše: „ a protože osvícený soudce Polák sám na kompenzaci eufemicky řečeno neosvícených 2000 dalších soudkyní nestačí a tímto tempem by na plošné polidštění opatrovnického soudnictví v Čechách došlo asi za 851 let, vytvořil jsem a prakticky vyzkoušel koncept Centra slušného rozvodu, tedy reálného využití Cochemského modelu i bez nutnosti mít osvíceného soudce k dispozici.  V současnosti je činnost Centra pozastavena, což nic nemění na jeho funkčnosti a na možnosti kýmkoliv tento koncept snadno převzít.”

I kdyby 2000 soudkyň!

Je to jako nemístný žert ze staré Freud-Jungovské učebnice psychoanalýzy, kde se boj VELKÉHO AKTIVISTICKÉHO OTCE S VELKOU MATKOU JUSTICÍ stejně jako KREACE OBĚTNÍHO BERÁNKA KRISTA ve vztahu K VELKÉ MATCE CÍRKVI hrotí do rozměrů celospolečenské neurózy, která nezná konce. Jsou to právě rodiče kteří do kanceláří OSPOD a svatyň soudních síní vnáší své projekce a rodinné konflikty. Není těžké odhadnout, že každý přetížený a rodinným konfliktem zdeptaný otec už při vstupu do soudní síně spatří za soudcovským stolem namísto nepodjatého soudce svojí znepřátelenou ženu, přičemž si jen stěží v tak nepřijemné situaci dovede přiznat, že jeho postoj k soudci ženského pohlaví je vlastně pouhou přenosovou vazbou bez schopnosti odprostit se od těchto konfliktních procesů v jeho nevědomí. Otec, který se dokáže odprostit od subjektivních pocitů pak celým opatrovnickým procesem pochopitelně projde mnohem důstojněji, než otec, který vidí za každou úřední osobou svojí expartnerku. Já osobně s ženami působícími v opatrovnických řízeních nemám problém, protože sám sebe osvobodit dovedu a je to také možná proto, že jsem zhruba před dvaceti lety jako depresivní pacient prošel dlouhodobějším výcvikem kognitivně – behaviorální terapie u Prof. Jána Praška. Když pak pročítám řadu odborných publikací na téma Cochemské praxe a jsou to vynikající práce převážně právně vědecké, právně filozofické a dost možná i právně psychologické, za všemi skvělými analytickými texty stojí převážně ženy. Paterova zaujatost proti feminním kompetencím v rozhodovacích opatrovnických sporech mi tedy přijde celkem neuvážená, impulzivní a možná je důsledkem jeho nedořešeného konfliktu z vlastního manželství s odpůrkyní. U Patery navíc zcela nechápu, proč se stále o Cochemu vyjadřuje jako o nějakém modelu. Pojem Cochemský model je nesmysl už z principu, protože takové zjednodušení na úroveň jednoho kresleného obrázku spíš patří do učebnice pro děti a už jsem o tom navíc i psal, takže to nebudu zdůvodňovat.

„ Můj vydaný článek o aktivistech přivedl nadnárodního štrasburského magnáta Ing. Jiřího Fialu k domněnce, že jsem placen tajným zednářským spolkem české Unie soudců

Bez Ospodu s Ospodem

Jednou ze zásadních změn, která směřuje blíže ke skutečné Cochemské praxi s prvky německého systému je změna v postavení rolí OSPOD a kolizního opatrovníka. V září 2017 došlo k novelizaci ustanovení § 469 ods. 2 ZSŘ kde OSPOD již nadále nemůže být kolizním opatrovníkem v případě, že podal návrh na zahájení řízení. OSPOD byl totiž ve zřejmém střetu zájmů, kdy v řízení vystupoval ve dvojím postavení, tedy navrhovatele a opatrovníka dítěte. Jestli to chápu správně, pak je patrně rozdíl, když je podán NÁVRH, nebo vznesen PODNĚT. Pokud se tedy funkce OSPODU, byť zatím nejednoznačně oddělila od svého kolizního opatrovnictví, pak OSPOD nejspíš může vznášet pouze PODNĚT zahájení řízení, pokud by vznikla potřeba jmenovat za kolizního opatrovníka nějakou fundovanější profesní funkci pro řešení složitého konfliktu, přičemž by OSPOD zkvalitnil své schopnosti pohotového procesního komunikátora ve vztahu k soudu. Funkce OSPODU je totiž doposud zcela bizarní! Podle § 5 ZSPOD a jeho obecné dikce má OSPOD hájit nejlepší zájmy dítěte, na druhou stranu pak podle § 9-11 ZSPOD být k dispozici oběma rodičům, vřele jim radit a pomáhat hledat řešení a aby toho nebylo málo, tak podle § 12 a13 ZSPOD má ukládat povinnosti a sankce. Ve znění těchto předpisů je OSPOD defakto advokát dítěte, zároveň mediátor, zhlediska pověření kontroly detektiv rodiny a taky soudce, který má pravomoc trestat. Role OSPOD připomíná kancelář FBI a je sama sobě kolizní. Za kolizní a podjatou je možné vnímat i skutečnost, že kolizním opatrovníkem je možné jmenovat i osobu blízkou, což je naprosto nepřípustné, protože tato osoba bude jen těžko procesně kompetentní. Tuto možnost bych v zákoně zcela vyloučil, stejně jako možnost zastupovat rodiče obecným zmocněncem bez akademického vzdělání. Zastupovat klienta by měl ze zákona  jen kvalifikovaný rodinný advokát stejně jako v Německu.

Jedním ze znaků, kdy je možné klasifikovat dítě v ohrožení svého nejlepšího zájmu pak může být skutečnost, kdy jeden z rodičů úmyslně či účelově znevažuje druhého rodiče v jeho kompetencích a rodičovské odpovědnosti tím, že vznáší proti druhému rodiči řadu pochybných indicií, či křivých obvinění, aby získal výhodu v případě soudního rozhodování v opatrovnickém sporu. Je naprosto jasné, že k tomuto preciznímu, rozlišovacímu procesu, jehož optika bude schopna včas rozpoznat škodícího a křivě obviňujícího rodiče bude zapotřebí funkce, která bude vznášet soudu návrh, přičemž OSPOD jako procesní komunikátor bude tento návrh soudu podněcovat. Pak je namístě položit si otázku, kdo je takový návrh schopen relevantně podstupovat a jaké důvody ho k návrhu zahájení řízení povedou. Tento institut, který by tuto zásadní procesní funkci mohl zastat je podle mého názoru soudní znalec 1. stupně, který by prováděl důkladné šetření v rodině, zastával by funkci psychoterapeuta a advokáta dítěte, zároveň by měl pravomoc doporučovat rodinnou mediaci, pokročilejší psychoterapii, určovat další profese interdisciplinárních kompetencí a měl by zvláštní procesní funkci omezené povinné mlčenlivosti. Tento způsob pokročilejší úrovně opatrovnického řízení by byl mnohem rychlejší, ostatně jak z povinnosti ukládá § 471 odst.2 z.s.ř, který dokonce nově ustanovuje 6 měsíční lhůtu.

Zdroj: foto ČT

Předseda hnutí Unie Otců Valentin Papazian a Patricie Vaňáková konečně prozřeli a shodli se, že za vyeskalované opatrovnické konflikty můžou psychopatičtí rodiče.  Papazian upozornil na křivě obviňující matky a Vaňáková na “prudce” inteligentní psychopatické otce. Spoléhejme, že Vaňáková  nepromlouvala především sama k sobě a doufejme, že ve svých uzavřených skupinkách na Facebooku nepodněcuje matky k anticochemským strategiím, které jdou proti nejvyšším zájmům dítěte.  Nedí divu, že opatrovnická řizení mnohdy vypadají tak, jak vypadají, když se černí Jestřábové učí soupeřit s domnělými černými jestřáby ještě zvrácenější ofenzívou.  Děti takových edukovaných a přihlouplou mediací – postižených rodičů, by mohly na nějaký čas zavítat do Klokánku. Rodiče by si pak své debilní soudní strategie rychle rozmysleli.

V jaké projektivní nevědomé párové interakci jsou Papazian s Vaňákovou by patrně nejlépe věděl švýcarský psychoanalytik a lékař Carl Gustav Jung. Jeho všechny v česku vydané sebrané  spisy jsem před 20 lety přečetl a dodnes si nejsem jistý, jestli Jung při zkoumání hlubin našeho nitra neutrpěl meta-paranoidní psychózu. Při pohledu na některé lidi totiž mívám pocit, že lidské nitro zas tak složité nebude. Jako experimentátor, mě je  Jung  spíš sympatický tím, že i při své nepochybně vysoké a abstraktní inteligenci podlehl rusko-židovské hysteričce a histrionce Sabině Spielreinové s níž měl mimomanželský poměr. Nepochopitelné pro mě je, že Jung ze Spielreinové udělal vynikající psychoanalytičku. Zdá se mi to dost nepravděpodobné, protože patologické osobnosti spíš  sebepoznáním netrpí. Historická postava Spielreinové proto může být faktoidem. Z korespondence Spielreinové s Freudem je patrné, že Spielreinová Junga vydírala z něvěry před jeho ženou. To je u hysterek dost typické chování.

Zpět k podstatnému!

Co takhle 3. Stupně Cochemu?

1. stupeň Cochemu by byl institutem rodinného práva soukromého a řídil by se účastí subjektů v mimosoudním řízení, kdy důvodem byla zřejmá skutečnost,že rodiče projevili schopnost se na společné péči o dítě ve smíru dohodnout. Taková dohoda by se řídila notářskou smlouvou v režimu Colaborative Law, ke které by se pochopitelně musela přiložit diskvalifikační doložka. V případě porušení dohody jedním z rodičů by doložka iniciovala podnět k zahájení opatrovnického řízení s účastí soudu v rámci veřejného rodinného práva, který by procesně řídil OSPOD a ten by soudu vydal podnět ke jmenování kolizního opatrovníka.

Ve 2. plánu cochemské praxe by pak do hry vstoupil kolizní opatrovník – soudní znalec. 1.stupně (psychoterapeut a advokát dítěte), který by do rodičovského sporu vnášel světlo a dokázal by usměrnit znepřátelené rodiče a nebo inicioval návrh k dalšímu procesnímu postoupení, pokud by zjistil ohrožení nejlepších zájmů dítěte.  Olomoucká studentka Univerzity práv Palackého Monika Jarmarová ve své diplomové práci s názvem “Kolizní opatrovník nezletilého v soudním řízení”, 2018 pod vedením  JuDr. Lenky Westphalové Ph.D  ke konci práce píše, že kolizním opatrovníkem by měl být jmenován speciální Orgán po vzoru bavorského “Anwalt des Kindes” (Advokát dítěte). S tím souhlasím, jen přívlastek “nezisková organizace” mě trochu zneklidňuje.

3. stupeň cochemské praxe by pak identifikoval spor rodičů jako velmi obtížně řešitelný a do šetření by patrně musel povolat soudního znalce 2. stupně, tedy znalce, kterého známe ze současných opatrovnických kauz. Cena za hodinu práce takového soudního znalce s generalizovanou praxí by pochopitelně byla tak astronomicky vysoká, že by více rodiče motivovala k dohodě, než k další eskalaci sporu.

Může být Cochemská praxe kontraindikována?

To je další otázka, kterou se docela obstojně zabýval klinický psycholog Jeroným Klimeš ve svém dokumentu „Kontraindikace a indikace Cochemské praxe“, kde aplikoval známou Teorii her, snad také teorii sociálních interakcí, která svým pojmem důstojněji problém ilustruje. Klimeš ve své práci správně konstatuje, že nejlepším zájmem dítěte je pochopitelně vzájemná dohoda rodičů bez eskalace konfliktu, kde se o dítě nebojuje prostředky klasického taktizování v soupeření o zdroje, ovšem v dalších odstavcích model teorie her obohacuje o známý konflikt interakce bílých holubic a černých jestřábů, kde bílé holubice představují nepsychopatické rodiče včetně dalších účastníků řízení zastupujících různé profese a černé jestřáby jako psychopaty, kteří spolu kooperují za pomocí nekalých praktik v boji o dítě. Klimeš dochází k závěru že je třeba v systému opatrovnického řízení jednoznačně trestat nejen psychopatické jestřáby, ale trestat také bílé holubice za to, že netrestají jestřáby. Tento systém penalizací pochopitelně řeší všechny podjatosti vyskytující se v řízení. Pokud bychom tento problém chtěli připodobnit problematice volebního systému politických stran v demokracii, tak současný model voleb je zjevně nevyhovující, protože nedovoluje trestat černé jestřáby. V roce 2012 na toto upozornil špičkový český matematik a podnikatel Karel Janeček s odkazem zde.  Mimochodem – vzhledem ke stávajícímu nesmyslnému modelu volebního systému nemá žádný smysl k volbám chodit, pokud patříte mezi lidi s rozumem.  Je lepší strávit volný čas se svojí ratolestí a nebo emigrovat do sousedního Německa.

Interdisciplinarita jako nutnost i zmar

Jedním z nedostatků dosavadního řešení opatrovnických sporů je především procesní neschopnost aparátu černé jestřáby identifikovat a je třeba zdůraznit, že jejich označení „psychopat“ není žádným hanlivým přívlastkem. Pokud se půjdete zeptat do pracovny za neuropatologem Františkem Koukolíkem, tak vám nejspíš řekne, že všichni psychopaté nepochybně trpí antisociální poruchou osobnosti, ale jen ¼ z nich pravými psychopaty skutečně jsou. Samotné poruchy osobnosti pak mají nejrůznější škálu příznaků a není snadné je jednoznačně diagnostikovat. Jen pro ilustraci by se dalo předpokládat, že otcové budou s větší pravděpodobností škodit jako egocentričtí narcisové a matky budou více histrionské, přičemž jejich společným znakem bude impulzivita, manipulace, patologické lhaní, obviňování, či neschopnost sebereflexe. Když se pak v subsystému objeví černý psychopatický jestřáb v profesích účastných na opatrovnickém řízení a bude kooperovat s jestřábem v roli rodiče, pak vygeneruje vysoce vyeskalované a konfliktní prostředí, které bude rozumnému rozhodčímu procesu bránit a žádný byť fundovanější soudce s tím nic neudělá. Právě tento problém přivádí psychologa Jeronýma Klimeše k závěrům, že černí jestřábové Cochemskou praxi kontraindikují. Tak jednoznačné to ale není. Cochemská praxe může být naopak vynikajícím nástrojem, jak tento konflikt řešit, protože svojí kvalitní optikou a správně nastavenou procesní subjektivitou rozliší mimosoudně a soudně řešitelné kauzy. Jen je potřeba provést určitá opatření a není jich zrovna málo. Ta opatření existují a nejsou žádným tajemstvím. Musí k nim ale vzniknout podnět a někdo schopný pak k jejich realizaci musí řádně podat návrh.

Závěr

Opatrovnické spory jsou často vleklé svojí nepřehledností, nedostatečnou procesní organizovaností a zástupci jednotlivých mezioborových profesí často nevědí jak mají v procesu postupovat. Stát navíc neuvěřitelným způsobem podporuje velmi pofidérně fungující neziskové organizace, které sdružují černé psychopatické jestřáby. V kauze Acorus vysokoškolského pedagoga Petra Štěpánka dokonce figurují prolhané černé labutě, které jsou snad ještě horší, než černí jestřábi, protože je maskují ctižádostivé paničky s kabelkou od Gucciho, které vás okouzlí klamem nevinnosti a profesionální sebejistoty. Klientelismus takových subjektů se zjevně dostává do střetu zájmů rodinného práva soukromého a veřejného. Pokud totiž tyto spolky napomáhají matkám v znevažování rodičovských kompetencí otců – jak se proslýchá, pak v rámci veřejného zájmu nemohou zastávat žádnou procesní způsobilost v opatrovnických řízení a je třeba na jejich nekalé praktiky poukazovat.

Ve svých kritikách však  nikdy nechci působit jednostranně a tak přidám jednu velmi pozitvní perličku z OŘ, která byla naopak precizní, pohotovou, dokonce víkendovou intervenční a interdisciciplinární spoluprací sesíťovaných profesí Cochemu, kde 2 soudy, 2 OSPODy a nemocniční zařízení vzdálené od sebe přes 100 kilometrů chránily nejlepší zájem dítěte proti matce a celý proces obratně řídily schopné profesionálky. Před těmito ženami klobouk dolů!

Zanechte Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.