Dětský lékař: „Matce vydám zprávu o nemoci dítěte vždycky”
Lékař maří styk dítěte s otcem. Musí si krýt záda!
Máme tady modelovou situaci, kdy dětský lékař ochotně spolupracuje s rodičem tak, že pokaždé prohlásí dítě za nemocné, tedy vydá lékařskou zprávu, že je dítě nemocné . Matka má v rámci předběžného opatření nařízené soudem předat dítě ve stanoveném čase. Dítě je jinak zdravé, nevykazuje známky nějakého vážného onemocnění. Matka přikáže dítěti , že má před panem doktorem vypovídat o svých tělesných pocitech: „Řekneme panu doktorovi, že tě bolí bříško, ano?”. Málá téměř 4-letá dcerka přikývne. Poslouchá přeci maminku.
Nešťastný otec v domění, že matka ve spolupráci s lékařem úmyslně zmařila výkon předběžného opatření zavolá panu lékaři a žádá ho o podání vysvětlení, zda-li děcko objektivně diagnostikoval . Lékař deklaruje svůj způsob vyšetření takto: „Vážený pane, matka přišla s dcerou, která si prý stěžuje na bolest bříška. Prohlédl jsem dceru a matce doporučil, aby dceři zařídila klid na lůžku, dětský čaj a suché pečivo.“ Otec se tedy lékaře zeptá jaká diagnóza byla shledána. Lékař na to odpoví, že se to v podstatě s určitou přesností nedá zjistit, ale musí si krýt záda. Co kdyby se za pár hodin po té,co dítě s matkou odešlo z ordinace projevil třeba zánět slepého střeva. Nebude pak přeci riskovat obvinění matkou, že dítě prohlásil za zdravé a ono po té vážně onemocnělo. Dále se již lékař omítá k čemukoliv vyjadřovat a položí telefon. Co s tím?
Dětský lékař: Musím si krýt záda. Zprávu o subjektivních zdravotních potížích dítěte vydám. Co kdyby po odchodu z ordinace vážně onemocnělo?
Celé to tak trochu závání naprostou neobjektivitou a nejasností ohledně tvrzení jak na straně lékaře, který trpí strachem z možné ztráty licence v domění, že může riskovat svou kariéru a na straně druhé nejasností ze strany jednoho z rodičů – v našem případě otce, který nárokuje své právo vidět dítě ve stanoveném čase. Z pohledu rodiče se nabízí několik otázek, které je nutno předeslat: Je postup dětského lékaře skutečně opodstatněný? Může matka opakovaně zneužívat lékařskou zprávu o zdravotním stavu dítěte a mařit kontakt s rodičem nařízený soudem? Má otec právo na kontakt s dítětem i ve chvíli, kdy je „úředně“ prohlášeno za nemocné? Který z rodičů je vlastně komu a co povinen? Tak přesně takové otázky si budete jako běžný rodič klást. Jenže kam se obrátit? Důležité je neztrácet hlavu a pokusit se domoci výkonu rozhodnutí s návodem např. ZDE: Tento odkaz vás nasměruje alespoň k jakési osnově, jak postupovat, nicméně je dobré požádat o konzultaci s advokátem, nebo někým, kdo má zkušenosti. Když si budete chtít stěžovat na lékaře, který bude vydávat pochybné zprávy o zdravotním stavu dítěte a budete mít pocit, že to dělá buď pro svojí ochranu a nebo předpojatou spolupráci s matkou, budete mu nejspíš muset pohrozit stížností u lékařské komory s odkazem ZDE: Na internetu je možné pročíst některá usnesení Ústavního soudu, kde si tatínek stěžovatel ohrazoval proti lékaři, který opakovaně vypracovával zprávy, které omlouvaly nepředání dítěte ve stanoveném termínu pro nemoc dítěte a US výrokoval například takto: „ Dlužno dodat, že skutečnost, že zmíněná lékařská zpráva byla vyhotovena pro účely soudního řízení, ještě neznamená, že by nebyla pravdivá, a to, zda s ohledem na svůj konkrétní obsah (buď sama o sobě, anebo ve spojení s dalšími prokázanými skutečnostmi) je s to potvrdit příslušné tvrzení účastníka soudního řízení, vždy bude záviset na individuálních okolnostech toho kterého případu. Navíc stěžovatel jako zákonný zástupce dětí má právo nahlížet do jejich zdravotní dokumentace, a tak si mohl pravdivost údajů obsažených v lékařské zprávě přímo ověřit “.
Co z toho vyplývá? Každý případ je posuzován velmi individuálně a záleží především na zájmu a schopnosti rodiče bránit svá práva, nenechat se odbýt, kontrolovat ošetřujícího lékaře, nebo po něm pátrat, komunikovat s lékařem, ověřovat a nahlížet do zdravotní dokumentace a být tak trochu investigátorem. Sám Ústavní soud jasně v úryvku modelového případu výrokuje, že rodič má vždy právo informace o dítěti získávat. Prvotní informace o zdravotním stavu dítěte by měl vždy poskytnout rodič, který o dítě pečuje výhradně a pokud tak neučiní, je potřeba informovat OSPOD, že se takto rodič chová a nechat příslušnou zmocněnou úřední osobu námitku řádně zaprotokolovat pro případné řešení vzniklého soudního sporu. Známý novinář Petr Kozelka, který svojí publikační činnost zaměřuje na soudní praxi v oblastech rodinného práva vydal na portálu deníku Právo tento článek, který naše téma ilustruje. V tomto případě ve sporu vyhrál otec, který uplatnil nárok pečovat o dítě i v případě, že onemocnělo. Je tedy jasné, že onemocnění dítěte automaticky neomlouvá výhradně pečujícího rodiče z plnění závazků střídavé či jinak upravené péče. Na konci příspěvku je použita citace výroku Nejvyššího soudu, která celý problém v podstatě relativizuje. Posuzuje se případ od případu. Onemocnění dítěte je podle NS jedno z nejobjektivnějších kritérií v otázce posuzování, kdy rodiče porušují či neporušují závazky plnění styku s nezletilým.
Závěrečná rada tedy zní: Prověřte lékaře, kotrolujte zdravotní stav dítěte, napomeňte matku legálními prostředky správního řízení na půdě OSPOD. Uplatňujte svá práva a práva dítěte.
Dle vyjádření OSPOD matka musí dítě předat i nemocné (zvláště, nejde-li o nic vážnějšího).
To ano, ale až zas tak jednoznačné to není. ÚS se spíš vyjadřuje dost nejednoznačně, je to případ od případu a musí se posuzovat závažnost onemocnění a to je dost relativní pojem. O nic moudřejší tedy nejsme.