Liga Otců
Pomož si sám, pak ti pomůže kde kdo.

Křivá obvinění jako nástroj rodičovské moci

Proč jsou matky za křivá obvinění trestně stíhány jen zřídka? Co s tím chtějí OČTŘ dělat? Proč opatrovnické soudy neměří otce a matky stejným metrem?

1 1 277

Poměrně četnou a stále narůstající praxí matek před rozvodem bývají v rámci úprav poměrů k nezletilým dětem křívá obvinění proti jejich otcům. Tato „doposud“ velmi účinná a efektivní strategie, jak zmanipulovat opatrovnický soud má praktický důvod. Získat nad druhým rodičem a dítětem absolutní moc, kontrolu a dostatek času pro indoktrinaci vlastního dítěte i za cenu, že bude fakticky týráno. Těmto podlým, zákeřným a společensky nebezpečným trestním derivacím civilních řízení vévodí specifická skupina matek. Jak si proti nim vede Stát a jak je může nachytat na švestkách?

Pojmy „ křivá obvinění“ „ křívá udání “ nebo dokonce „falešná obvinění jsou sice velmi rozšířené mezi lidmi, ale z hlediska terminologie OČTŘ nejsou často chápána přesně. Žádný z účastníků řízení totiž nemůže kromě Policie nikoho obvinit, jen trestně oznámit. Rodiče, kteří ve vzájemné interakci podstoupí toto nečestné a zavrženíhodné jednání iniciované jednou ze stran v civilním řízení lze tedy rozdělit z hlediska trestního řízení na oznamovatele (poškozeného) a trestně oznámeného – podezřelého. Správné pořadí ingerence OČTŘ pak můžeme za sebou postavit chronologicky takto: trestní oznámení – k našemu tématu – oznamovatelky (matky), prověřování podezřelého (otce) , obvinění matky za účelové oznámení, trestní stíhání matky státním zástupcem, obžalování žalobcem a odsouzení soudcem. Trestní oznámení se pak zcela přirozeně dělí na účelová (křivá) a falešná (prověřovací) trestní oznámení. Mezi trestním oznámením účelovým a oznámením falešným je pak velmi tenká a nečitelná hranice, skrze kterou lze buď v rámci prověřování falešně a beztrestně oznamovat nebo tuto hranici překročit k jednoznačnému účelu a naplnit skutkovou podstatu § 345 – Křivého obvinění TZ…lépe účelového oznámení. Jsem toho názoru, že znění zákona svým způsobem postrádá formální správnost, ale to není nakonec tak podstatné, protože všichni prakticky vědí, o co jde.

Něco málo k policejní (ne)kompetentnosti

Nejčastnější sdělení matek oznamovatelek před policejními orgány bývají tvrzení, že se otec dítěte dopustil násílí na matce, dítěti nebo jeho pohlavního zneužití. Prověřování trestně oznámeného činu podléhá věcné, funkční a místní příslušnosti policejního orgánu a je upravena závazným pokynem policejního prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení. Tato skutečnost pak svádí k domněnkám a řadám otázek vztahujících se k právní kvalifikaci vyšetřování trestného činu se specifickými vlastnostmi. Osobně jsem nabyl dojmu, že vyšetřování tak specifického trestného činu jako je zneužívání dítěte vlastním otcem s možnou indoktrinací dítěte ze strany matky by zasloužilo vyšetřovací tým složený ze specialistů v dané problematice. Protože ale matky často nahlašují své ničím nepodložené extrapunitivní „splašky“ leckterému oddělení kriminální policie (např. Oddělení hospodářské či obecné kriminality), zahají se prověřování tam a tak vzniknou poměrně dlouhé procesní průtahy, než se to případně podstoupí jinam. Tím nechci tvrdit, že by čeští kriminalisté nedělali svojí práci kvalifikovaně, ale trestná činnost rodičů spojená s opatrovnickými spory o dítě by zasloužila jednak specializovaná oddělení a měla by se soustředit do jednoho místa, nikoli být rozptýlena podle vícečetných ohlášek, pokud je dítě jedním rodičem stěhováno od svého původního bydliště. Ohlašování matek mají také svá specifika. Každý případ je nutné posuzovat individuálně. Záleží na tom jakým způsobem a v jaké dikci bylo trestní oznámení podáno, jak konkretizuje možnou skutkovou podstatu z hlediska času, místa či v jakém procesním stavu se nacházelo samotné civilní řízení, které mohlo s chováním matky souviset jako jedna z možných strategií maření spravedlnosti a ovlivnování opatrovnického soudu. Každopádně pokud je ve hře malé nevinné dítě, které je z hlediska svého poměrně krátkého ranného dětství snadno zranitelné k poruchovému vývoji, jinak než dospělý vnímá čas a nemůže se samo za sebe bránit a rozhodovat – je jakákoli ingerence a nejen ta policejní – urgovaná procesní flexibilitou limitovanou § 471 odst.2 z.s.ř, která dokonce ustanovuje 6 měsíční lhůtu. Tato lhůta je nadměrně a zbytečně dlouhá.

Tragikomedie opatrovnické presumpce

Účelově získaná moc trestně oznamujících matek je pro otce i pro dítě škodlivá ne-li fatální a narušuje jejich psychickou stabilitu,pracovní a sociální vztahy. Z hlediska trestního řízení je vysoce nebezpečná tím, že je otec dítěte vystaven riziku vazebního věznění (ochrana před ovlivnování svědků) a trestního stíhání (ne vždy se lze spoléhat na bezchybnost šetření…tedy selhání lidského faktoru), nicméně v rámci presumpce neviny musí být otec – byť jako prověřovaný zcela nepochybně kompetentním rodičem. To ale pochopitelně civilní opatrovnický soud vůbec nezajímá a jakmile získá informaci, že došlo ze strany otce k prověřování možného skutku např. trestného činu § 187 TZ pohlavního zneužití dítěte -zbaví otce podle § 871 NOZ Ods.2 dočasně rodičovské odpovědnosti a podle § 872 NOZ posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit toto právo otce osobně se stýkat s dítětem. Dojde-li ke zbavení otce rodičovské odpovědnosti, zůstává otci právo osobně se stýkat s dítětem ale jen v případě, že soud rozhodne o zachování tohoto práva rodiči s přihlédnutím k zájmu dítěte. Styk s dítětem tedy zpravidla soud úplně neomezí, ale nařídí styk jen za účasti třetí osoby podle §887 – §891 zákona č. 89/2012 Sb OZ – tzv. asistovaný styk.

Poměrně tragické je, že po dobu, než policejní orgán věc řádně prověří je dítě v jakémsi presumpčním vztahu vůči otci, který se jako domnělý pachatel s dítětem stýka za velmi ponižujících podmínek, kdy například na požádání dítěte o doprovod otce na toaletu jde se svědky, jakoby se snad otec chystal k trestné činnosti, ze které je prověřován. Prostá logika obyčejného rozumu nám v takovém případě říká, že pokud otec podá kontra trestní oznámení za křivé a účelové obvinění otce matkou dítěte bude soud jednat stejně jako u otce a zbaví matku dočasně rodičovské odpovědnosti, umístí dítě v neutrálním prostředí a nařídí styk obou rodičů s dítětem asistovaně, aby chránil dítě před možnou indoktrinací a ovlivnování dítěte matkou. To se však neděje. Dítě je chráněno pouze před otcem – osočující matka nikoho nezajímá. Takové jednání soudu pochopitelně silně zavání alibismem a svádí k otázce co se vlastně v opatrovnických řízeních pokláda za nejlepší zájem dítěte a proč se dítě chrání je z poloviny. Toto nedává smysl.

Oznamující matka v očích soudního znalce

Nelze pochybovat,že soudní znalectví v opatrovnických sporech má svoji opodstatněnou funkci, protože sám soudce je právník, nikoli klinický psycholog či psychiatr a jeho okamžité rozhodovací kompetence limitují jiné profese. Do popředí se pak dostává zásadní otázka, zda-li je soudní znalectví v opatrovnictví na rozdíl od jiných právních oborů vhodné v takovém nastavení v jakém jej známe. Za zcela zásadně nesmyslné se jeví procesní postavení soudního znalce, který se ke své analýze rodinného konfliktu dostává až v okamžiku, když už je prakticky pozdě a dítě započalo vlivem průtahů v řízení odcizení vůči svému prověřovanému otci. Tento procesní defekt někteří představitelé právní vědy velmi dobře znají, navrhují řešení, ale jejich poznatky nejsou patrně samotnými advokáty a zákonodárci akceptovány, protože se jim nehodí do celkového ekonomického konceptu. Jen ve stručnosti – existují velmi kvalitní studie, které navrhují těžiště soudního znalectví přesunout na samý počátek rodinného konfliktu a deklarovat mu funkci kolizního opatrovníka, advokáta dítěte a psychoterapeuta rodinných vztahů s vyřešenou koncepcí povinné mlčenlivosti a možných podjatostí v řízení. V Německu je tento institut znám pod pojmem „Anwalt des Kindes“. Poměrně alarmujícím faktem je, že prokazatelné lhaní před soudním znalcem, ale i u soudu není bráno jako alarmující porušování mravních zásad rodičovské odpovědnosti a kompetence. Matka indoktrinovaného a zmanipulovaného dítěte zpravidla lže ostošest. Soudní znalec upřednostňující zaklínadlo nejlepšího zájmu dítěte před výkonem rodičovských práv pak toto zmanipulované dítě – které falešně a podvodně k matce v rámci procesního odcizení přilnulo – navrhne soudu svěřit do její výlučné péče , přičemž dítě doslova okrade o polovinu genetické informace, jejíž exprese náležela právě tak otci jako matce. Otázkou lhaní před soudem a předkládání falešných důkazů se mimochodem zabývá i nové rozšíření trestního zákona o § 347a TZ – maření spravedlnosti, o který by si matky mohly přilepšit ve výši souhrnného trestu. Ke křivě obviňujícím matkám je nutné dodat, že zcela nepochybně minimálně z 90% trpí některou z poruch osobnosti a pravděpodobně se budou pohybovat ve spektru hystrionské, narcistické, disociativní či antisociální osobnostní poruchy, pokud se nezjistí porucha duševní, s jejiž případnou účastí na trestné činnosti trestně stíhány být nemůžou.

Soudní znalectví v oboru klinické psychologie a psychiatrie v posledních letech čelí velké kritice ze stran nejen samotných rodičů, občanských aktivistických spolků, ale samotných profesionálů. Jeho funkce nádále zůstala nedotčena a ingeruje po zajetých kolejích, co se však změnilo je ztráta funkce opatřující ochranu dítěte před nebezpečně jednajícím rodičem, který má být plnohodnotně diagnostikován v rámci kompetence rodičovské odpovědnosti, když jeho chování vykazuje řadu nebezpečných vlastností. Často kritizovaní a osočovaní soudní znalci za posudky rodičů, kteří rodiče údajně diskriminovali a poškozovali se nyní zdráhají diagnosticky kohokoli nálepkovat a tak se staly samoúčelovými procesními subjektivitami bez významného vlivu na soudcovské rozhodování v civilních řízení. Musí si krýt takzvaně záda a přitom inkasovat zajímavé honoráře.

Trestně oznamující matka získává nad otcem u opatrovnického soudu magickou moc a dostatek času dítě odcizit a zmanipulovat.  Dítě je pak svěřováno tomu rodiči, který má s dítětem častější kontakt. Tomu se říká …..procesní logika 🙂

Kompetence procesních subjektivit a jejich způsobilost

Každé opatrovnické řízení má základní stavební kameny, na nichž stojí pilíře, které pro svoji očekávanou procesní spolehlivost vytváří nosnou konstrukci trůnu, na kterém sedí soudce. Na těchto pilířích stojí spravedlivé rozhodování. Pilíři mohou být tzv. procesní subjektivity, jejichž hlavním požadavkem pro splnění takové funkce je jejich způsobilost. Mezi ně patří kromě OSPOD či FOD, např. Psychiatrická léčebna, ordinace klinického psychologa nebo „nezisková organizace, s nimiž komunikuje soud a vyhodnocuje jejich výstupní data. Nejsem si jist, jakým způsobem je u těchto jmenovaných subjektů způsobilost kontrolována, každopádně ve jménu genderové podjatosti se často z úst otců objevují námitky, že profesionálky v zaměstnaneckých poměrech těchto subjektů hrají spolu s matkami proti otcům falešné karty a obcují s pomluvami, se kterými je procesně nezpůsobile zacházeno. Jedním ze základních pravidel poctivé hry je povinnost mlčenlivosti mediátora garantovaná § 9 zákona o mediaci, nicméně je v jistém rozporu vůči § 124 o.s.ř., protože ač mediátor nesmí prakticky podle zákona o mediaci sdělit soudu cokoli, co se dozvěděl při výkonu mediace, o.s.ř mu prolomení mlčenlivosti umožňuje, avšak se souhlasem samotných účastníků mediace. Pokud by se citlivé informace od mediátora dostaly ven bez souhlasu o sproštění povinné mlčenlivosti, dopustil by se mediátor přestupku ve smyslu § 26 odst. 1 písm. i) zákona o mediaci. V lékařství je zas z hlediska trestního práva prolomena povinná mlčenlivost § 168 TZ jako neoznámení trestného činnu souvisejícího ze zjištěním skutkového stavu při výkonu povolání. Teoreticky by pak i mediátor měl být z výkonu své funkce zbaven povinné mlčenlivosti, pokud dostal od rodiče sdělení, že na dítěti bylo páchané násilí a měl ohlašovací povinnost z podezření ze spáchání § 198 TZ týrání svěřené osoby a nakonec pokud poskytl rodič takové sdělení před mediátorem, mohl se dopustit TČ křivého obvinění § 345 TZ, jehož krytí by naplňovalo skutkovou podstatu § 168 TZ. Případ vysokoškolského pedagoga Petra Štěpánka tento konflikt ilustruje. Petr Štěpánek argumentuje, že ho křivě a účelově oznamující matka jeho dcery chtěla poškodit u civilního soudu, přičemž nezisková organizace z pozice mediátora neohlásila její sdělení OČTŘ a toto sdělení se později záhadnou procesní cestou dostalo do spisu k soudnímu znalci a ten pak pochopitelně zpracoval posudek se zkreslenými daty. Právě proto je možné se domnívat, že opatrovnická řízení zcela postrádají kulturu, protože v nich může figurovat příliš mnoho nekontrolovatelných podjatostí.. Mezi otci – což je patrné z diskuzí na sociálních sítích panuje názor, že matky mají na rozdíl od otců ve sporu o dítě již předem vyhráno a optikou tohoto zažitého sociálního schématu také často vnímají architekturu civilního řízení a své jednání tomuto přežitému vzorci přizpůsobují. Pro otce je výsledek civilního řízení až do poslední chvíle meritorního rozhodnutí nepředvídatelný, vnímají sami sebe jako méněcenného rodiče, přičemž toto inferiorní postavení kompenzují odporem vůči orgánu veřejné moci a reagují impunitivně. Stát se k rodičům chová již od samého počátku řízení autoritativně, přičemž vůbec nedeleguje rovné podmínky oběma rodičům při jeho startu. Rovný start neexistuje. Advokáti – stejně jako rodiče pak chybně vnímají opatrovnická řízení jako řízení trestní, než že by rodiče před dítětem usměrňovali k dohodě. Otcové, jež jsou matkami svých dětí křivě nařčeni se ocitají bez varování v jakémsi „Kafkovském procesu“, kterému vůbec nemůžou porozumět a dostávají se do stavu psychického rozpoložení podobnému derealizaci a depersonalizaci. Pokud se v řízení vyskytne patologicky jednajícící matka, která lže a křivě obviňuje otce dítěte a neváhá ho dokonce kriminalizovat, získává po neúměrně dlouhou dobu až magickou sílu, přičemž původně osobnostně bezporuchového otce často vyprovokuje k zoufalým činům, které jsou cenzurovány a následně proti otci zneužity. „Zoufalí otcové dělají zoufalé činy“, zaznívá často z úst otců jako obhajoba chování nad zmařeným kontaktem s dítětem. Z praxe je možné uvést stále živou a medializovanou olomouckou kauzu Vladimíra Žišky, který svou 5ti letou dcerku nevrátil matce z víkendového styku, a argumentoval v zastoupení organizace FFL tím, že chrání dítě před odpůrkyní ve sporu podle § 14 NOZ svépomocí a odváží dítě na „ozdravný pobyt“, kde na neznámém místě pobýva spolu s dcerkou tři měsíce, než ho matka se svoji rodinou sama najde. Případ má řadu procesních nesrovnalostí, obě strany se před policejním orgánem napadají v trestních věcech proti dítěti, úkony činné v trestním řízení státní zastupitelství neguje a odkazuje rodinu zpět k civilnímu soudu. Reportér  Josef Klíma navíc kauzu servíruje komerčnímu publiku přecitlivělých   maminek pouze  jednostranným pohledem odpůrkyně a z otce udělá monstrum. Taková ingerence – jak ze strany státu, účastníků řízení a za potlesku médií působí groteskně. Další stále živá a medializovaná kauza, jež stojí za zmínku je kauza IT inženýra Petra Vlčka, který svou účast v opatrovnickém sporu o péči dvou synů dotáhne až ke svému nepodmíněnému odsouzení, ze kterého v odvolání nakonec pro svojí přesvědčivou a věcnou argumentační dovednost vyvázne s podmínkou. Kauza rodiny Vlčkových působí jako vysoce konfliktní na obou účastnických stranách civiního sporu, je pro děti vysoce stresující, zejména v předávání dětí mezi oběma rodiči za asistence policejní hlídky, pořizování videozáznamů s následnou medializací na internetu. Zdá se, že oba rodiče více upřednostňují udržování rodinného napětí a konfliktu před klidným a bezporuchovým vývojem vlastních dětí. Není těžké předpokládat, že spor nakonec vyústí v úplný zákaz styku dítěte s jedním rodičem, pokud se situace nezlepší.

Zoufalé činy zoufalých – křivě obviněných otců před soudem neobstojí. Důležité je nenechat se vyprovokovat a prokázat soudu rodičovskou kompetenci. Jak? Nekopírovat chování odpůrkyně, zatnout zuby a modlit se. Při troše štěstí si soud podezřelého chování matky snad všimne 🙂

Co se s tím dá dělat?

Je naprosto zřejmé, že na těžišti opatrovnických vah soudce vždy bude převládat nejlepší zájem dítěte nad výkonem práv rodičů. Tato argumentace zaznívá snad v každém druhém právně opatrovnickém dokumentu, který jsem četl. Na co se ale zapomíná je fakt, že pokud nejsou na samotném startu každého řízení nastaveny rovnocenné podmínky pro oba rodiče a presumpci dokazování rodičovské odpovědnosti determinuje vlastnická, obviňující a prolhaná matka zavrhující dítěti jeho otce, pak se z nejlepšího zájmu dítěte stává prázdný pojem, jehož libovolný výklad je v takovém nastavení zbytečný. Pravě proto se jeví jako rozumné – autoritativní proces odložit a deklarovat mu mimosoudní účast dobře právně ošetřených sesí’tovaných profesí, které buď rodiče usměrní k rozumné dohodě a nebo soudně diskvalifikují z rodičovské odpovědnosti právě toho rodiče, který dohody nechce respektovat, úmyslně je maří, nebo dokonce podvodně kriminalizuje druhého rodiče, čímž brojí především proti svému vlastnímu dítěti, které poškozuje. Taková pozměněná oparovnická ingerence by ale zasloužila hlubší právně-psychologickou a procesní analýzu, kterou by měli podstoupit nejlepší právní experti, které česká advokacie a justice má.

Zanechte Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

  1. Petr Štěpánek Říkají

    Velmi přesný a důkladný popis toho, že v opatrovnickém řízení je beztrestné a efektivní lhát, křivě udávat a to nezřídka za asistence OSPOD nebo NNO podnikajících v sociálních službách.
    Několik poznámek:
    J. Klímovi (který má pro křivé udavačky zjevně slabost) se mi nepodařilo vyvrátit (v rámci své snahy o upozornit na jiné aspekty jeho černobílé reportáže o údajně “unesené” holčičce”, jejíž adorovaná matka (a také její matka) je křivou udavačkou z nejodpudivějších (nezadající si v tomto směru s matkou mé dcery).
    Irena Divínová z OSPOD Prahy 2, Jana Švecová a Petra Wunschová z Acorusu/Lociky, Katarína Šinková, Zdena Zuzana Bednářová i Jaroslava Chaloupková (Všechny Acorus) nebo soudní znalkyně Vladimíra Straková – to je jen namátkový výčet tzv. užitečných idiotek, majících bohužel moc, které zneužívají ku ochraně či dokonce podpoře křivých udavaček. Taková Katarína Šinková (DiS 🙂 píše posudky pro soud bez toho, aby pracovala s jinými, než křivou udavačkou dodanými, podklady. Placená je z dotací z MHMP, MPSV, norských fondů, nadací… Křivá udání jsou totiž mj. i dobrý byznys.
    Křivý udavačk/ka je jedna z nejodpornějších form lidské existence, hnis z hnusu je pro ně ještě zdvořilý eufemismus. Přesto, když je jim křivé udání prokázáno, jsou oběti jejich podlých křivých udání znovu sekundárně viktimizovány a stigmatizovány, minimálně jako kverulanti, kteří se opovážlivě proti křivým udáním (v mém případě třeba ze sadistického týrání pětileté holčičky) ohrazují. Acorus, Locika, ProFem, Rosa a další organizace křivé udavačky kryjí, fungují jako legalizační interface.
    Každé zlo má konkrétní jméno a tvář. V mém případě (zmíněném i v tomto článku) se Lucie Štěpánková (Kancelář Senátu PČR) za pomoci zaměstnankyně Acorusu Petry Wunschové a Jany Švecové pokusily připravit mě o dceru prostřednictvím podlého, opakovaného a neskonale hnusného křivého udání. OSPOD Prahy 2 (Irena Divínová) jim na to skočil, Magdalena Frouzová (chrlící diagnózy bez vyšetření, také jen na základě udání klientky), Acorus a další na něm vydělaly. Jana Švecová vyčůraně poslala matku do Acorusu (čímž znemožnila udáním matky oponovat – taková má Acorus pravidla). Soudní znalkyně Vladimíra Straková (jejíž manžel je doložitelně pod nedůstojným pantoflem) dezinterpretovala projektivní testy a ve spise přehlédla vše, co by křivé udavačce mohlo ublížit (dlužno dodat, že tato “znalkyně” se prokazatelně “zmýlila” i v dalším případě). Genderová podjatost, hamižnost, referentský alibismus – s tím vším může křivá udavačka – s cílem připravit otce o dceru nebo alespoň protáhnout opatrovnické řízení na léta – může počítat (a tato podpora je financována z veřejných zdrojů).
    Žádná z jmenovaných profesionálek, které na křivém udání vydělaly, nenašla odvahu se omluvit. Zbabělost, genderová podjatost, deficit kompetence patří zevně do profesního profilu našich sociálních pracovnic.