Liga Otců
Pomož si sám, pak ti pomůže kde kdo.

Proč manželství léčit, když ho lze snadno zničit a okamžitě nahradit?

O moderním přístupu k partnerské sounáležitosti...

0 565

Číselná vyjádření nejčerstvějších statistik ohledně rozvedených manželství jsou alarmující. Každá druhá rodina v čechách vyprodukuje psychicky narušené dítě, které se stává traumatizovaným svědkem válečného stavu mezi rodiči. Proč se to děje?

Jedním z největších omylů a mýtů manželských párů je přesvědčení každého z účastníků postceremoniálního procesu, že tak jak na samém počátku proběhl obřad coby oslava nekonečné slasti , v takovém duchu se má snad i odvíjet celé budoucí soužití bez tolerance k strasti. Manželství je ale především zkouškou osobní zralosti, zodpovědnosti, porozumění, sounáležitosti a ukořenění. Není manželství, kterého by nepostihla krize. Původní radost a vášeň z vytváření něčeho nového a smysluplného musela po čase vystřídat obava ze stereotypu a existenční starosti. Tento problém zpravidla postihne oba partnery, ovšem z hlediska času asymetricky. V podstatě nejde o nic jiného, než o boj vlastního egocentrického zájmu jedince a schopnosti podřídit se zájmům vyššího celku – tedy principům rodinné sounáležitosti.

Rodinu a manželství odmítáme léčit. Spíš ji vnímáme jako pouhý produkt s prošlým záručním listem, který je třeba nahradit vývojově vylepšenou verzí.

Nepříznivé vlivy společnosti

Naše současná „moderní“ společnost je závislá na tržní ekonomice služeb. Od toho se také vyvíjí veškerá kultura našeho životního stylu, chápání hodnot a informací. Pracujeme o víkendech. Máme jiné komunikační nástroje. Žijeme více ve virtuální realitě, než spolu. Paradoxně už i ve svých domovech s rodinnými příslušníky komunikujeme skrze sociální sítě. Pod prahem těchto sítí střeží naše aktivity kybernetické nástroje sociálního inženýrství. Jsou to nástroje přímého marketingu a neuromarketingu. Jsme zahrnutí velkým množstvím různorodých podnětů, které nestíháme vědomě uchopit a tak podvědomě závidíme to, co bez naší vůle musíme mít na očích každý den. Reklamu na štěstí. Na sociálních sítí sdílíme fotografie z překrásných rodinných výletů po té, co jsme se s partnerem pohádali a pohrozili rozvodem. Publikujeme polopravdy, spíše faktoidy než fakta. Máme k dispozici pouze tlačítko „to se mi líbí“. Když se nám něco nelíbí, nehlasujeme. Pod tlakem entropicky zkresleného obrazu světa, na kterém jsme se sami podíleli pak vlivem vlastní flustrace paradoxně pálíme mosty a stavíme nové. Máme přeci nárok být šťastní jako ostatní. Rodinu a manželství pak vnímáme jako pouhý produkt s prošlým záručním listem, který je třeba nahradit vývojově vylepšenou verzí.

Intervenční nástroje společnosti

Jedním z vážných důvodů, proč rozpadlé manželství zachraňovat je předpoklad, že účastníci manželského rozkolu kdysi uzavřeli sňatek z důvodů svobodné vůle, vzájemné lásky se společným úmyslem vytvoření celoživotního konceptu budování rodinného zázemí a společné výchovy dětí. Proč zavrhnout původní hodnotové koncepty? Je potřeba je diagnostikovat a následně léčit. Nelze říci, že by současná společnost nedokázala nabídnout účinnou pomoc při řešení párových nebo manželských krizí, problém je spíš v tom, že se možnosti záchrany rozpadlého vztahu obecně příliš nevěří. Navíc ochotu zachraňovat rozpadlý vztah musí mít vždy oba partneři. Ta se bohužel vyskytuje jen velmi zřídka, neboť partneři často z krachu obviňují jeden druhého a nedokáží akceptovat možnost společné viny. Obecně stále převládá mylný názor, že oboustranná partnerská spokojenost musí fungovat automaticky a spontánně a když se tak neděje, je něco špatně a musí dojít k reklamaci a následné výměně „vadné součástky“ – partnera. Vše pak psychicky doživotním traumatem odskáčí děti, které své získané vzorce chování předají dalším generacím. Je to tragické.

Zanechte Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.