O nesvobodě domovní svobody

Představte si, že máte dům v rovnocenném podílovém vlastnictví zatíženém společnou hypotékou. Jste v rozvodovém řízení. Náhle se ve vašem domě objeví neznámý muž s tím, že mu žena dovolila dům obývat. Nepochybujete o tom, že je to nový partner vaší ženy. V domě bydlí také nezletilá dcera. Nikdo vás z domu nevyhazuje, vy však ale z morálních a etických důvodů nechcete být účastníkem trapného a konfliktního soužití manželko-mileneckého trojúhelníku a nehodláte tak dítě vystavovat nezdravému svědectví konfliktu dospělých. První, co vás napadne je volat policii. Máte za to, že v domě bez vašeho souhlasu nemůže jen tak bydlet cizí osoba. Zavoláte policejní jednotku a ta vás na místě ujistí, že je vše v pořádku. Stačí souhlas jednoho z partnerů. Jste v šoku. Odcházíte. Co dál? Kde bydlet?

Druhý den navštívíte místní policejní stanici a necháte se slyšet u samotného místního policejního náčelníka. Ten se vám vysměje a prohlásí:“ prokrista pane, já už tuhle práci dělám třicet let, mám zkušenosti, znám zákony! Já nevím, prostě si sežeňte partu ukrajinců a nastěhujte si je do domu, taky na to budete mít právo. Žena snad pochopí, že to co dělá ona není nic příjemného a změní přístup“. Nenechám se jen tak odbýt a žádám o vysvětlení sporu někoho nadřízenějšího. Pan náčelník z ješitnosti trochu naštvaně praví: „ ok, jak chcete – volám státní zástupkyni, ta vám to ráda vysvětlí“ . Vytočený náčelník zvedá služební telefon a vytáčí státní zástupkyni. Státní zástupkyně to zvedne, vyslechne si dotazy náčelníka a prohlásí: „ můžete pana stěžovatele rovnou ujistit, že s tímhle nic neudělá. Jediná šance, jak ho vystěhovat je nechat si od nezvaného hosta nechat rozbít hubu, pak by se s tím snad dalo něco dělat“. Zavěsila. Pan náčelník ještě ukáže na stůl, kde je obrovská horda desek se založenými spisy a praví: „ koukněte na tu hromádku neštěstí, tyhle lidi mají stejný problém jako vy!“ ironicky se přitom usměje. Odcházím zděšen z policejní stanice a volám advokátovi. Advokátův suverénní hlas mě záhy uklidní:“ ale kdepak pane kliente, oni jsou líní cokoliv řešit, je to jasné porušování domovní svobody a já mám na kontě vyhranou hezkou hromádku judikatur, když to neskousnou, tak to prostě poženeme vejš“.

V čem je tedy problém?

V řešení tohoto sporu se vychází z porušování domovní svobody, § 178 odst. 2 tr. Zákoníku

(1) Kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Ovšem další podrobnější výklad zákona je znepokojivý

O trestný čin se nejedná, pokud dá ke vstupu do obydlí souhlas alespoň jedna osoba, která je k tomu oprávněna. O trestný čin porušování domovní svobody se jedná i v případě, že byt je dočasně neobydlen, například pro poruchu topení v zimním období, dlouhodobou zahraniční cestu uživatele. V případě rozvodu manželství se může o tento trestný čin jednat pouze tehdy, pokud před jeho spácháním došlo k úpravě režimu užívání jednotlivých prostor obydlí (například předběžným opatřením soudu, nebo smlouvou ve smyslu občanského práva) a pachatel jedná v rozporu s touto úpravou. V případě neoprávněného vniknutí do bytu za účelem jeho následného užívání se může jednat o jiný trestný čin  a to o Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle  §208 tr. zákoníku.

Znepokojující je zejména první věta, která může škodolibého partnera ujišťovat o tom, že sám může rozhodovat o pobytu třetí osoby a rádi si to myslí patrně i policejní náčelníci se státními zástupci, nicméně skutková podstata se může opírat i o výklad domovní svobody, která je zaručena v čl. 12 Listiny základních práv a svobod, jenž označuje obydlí za nedotknutelné s tím, že není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí (odst. 1). Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. (odst. 3)

Jako právnicky nevzdělaná osoba zde ve výkladech zákonů vnímám určitý rozpor mezi úplným výkladem § 178 odst. 2 tr. Zákoníku a výkladem Čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Na jednu stranu nám trestní zákoník a jeho výklad § 178 odst. 2 říká, že ač budete mít se svým partnerem rovnocený symetrický podíl na spoluvlastnictví nemovitosti, stačí, aby jeden souhlasil s něčím , s čím nemusíte souhlasit vy a na druhou stranu nám pak článek listiny základních práv a svobod říká, že moje obydlí je nedotknutelné bez mého souhlasu.

Můžeme jako spoluvlastníci nemovitosti snad chápat svůj rovnocenný poloviční nárok bydlení v domě v jeho perspektivě úplného celku, nebo jsme odkázáni k vytvoření absurdní pomyslné dělící čáry naší soukromě obyvatelné části prostoru domu podobně, jako ji na svém výkresu v populárním dramatu Válka Roseových předkládá Oliver Rose (Michael Douglas) svému rozvodovému advokátovi Gavinovi D’Amato (Danny DeVito). K čemu by takové dělení a soužití v něm vedlo není těžké uhádnout a vyústění dramatu Válka Roseových tuto situaci velmi dobře ilustruje a stvrzuje velmi výstižným prohlášením rozvodového právníka Gavin D’Amata, který zasvěceně říká: “Každý účastník rozvodového řízení si nakonec položí jen dvě otázky – totiž jak udržet pro sebe toho, kdo nechce zůstat a jak se nejrychleji zbavit toho, kdo nechce odejít.“ Nicméně je nad nebe modré jasné, že nikdo z účastníků rozvodového řízení se pochopitelně nechce vzdát své investice do manželství. Jeden miluje opečovávanou skalku s jezírkem, druhý dílničku s nářadíčkem. Nakonec se ale oba aktéři sporu musí dohodnout – jinak to nejde. Dům se buď prodá a peníze z prodeje rozdělí a nebo jeden zůstane a druhého vyplatí. Pak už jen pochopitelně vznikne podnět k filozofické úvaze, k čemu to manželství a pachtění se za svým snem bylo, když nakonec nevedlo k ničemu jinému, než k hmotné a citové deprivaci. Ale o tom až příště.