Liga Otců
Pomož si sám, pak ti pomůže kde kdo.

Syndrom zavrženého rodiče existuje! Jeho výklad je ale nejednoznačný.

Je spor o správný výklad pojmu syndrom odcizeného rodiče zbytečný?

0 5 051

Nad soudními znaleckými posudky zahrnující syndrom zavrženého rodiče (SZR) – ve světě rovněž nejednoznačně právně i psychologicky neukotveného Parental alienation syndrome (PAS) se stahují mračna. Syndrom zavrženého (nejspíš odcizeného) rodiče je termín, který vytvořil americký psychiatr Richard A. Gardner (1931–2003) na počátku 80. let. Definoval jej jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů. Klíčová otázka tedy zní, proč to dítě dělá?

Když prozkoumáme, jak čeští odborníci interpretují syndrom zavrženého rodiče SZR (PAS), zjistíme, že se snaží tuto – i ve světě kontroverzně právně uplatnitelnou „diagnózu“ napadat a tvrdit, že neexistuje. V podstatě mají z části pravdu, protože PAS se zatím nikomu do klasifikace chorob DSM-IV nepodařilo protlačit. To ale neznamená, že neexistuje. Pan ministr zdravotnictví Ludvík tady v článku ZDE se snaží napadnout termín syndrom “zavrženého” rodiče , protože prý  anglický výraz alienation znamená odcizení, zcizení, nikoliv zavržení. Pan Ludvík ale patrně důkladně neprostudoval velmi podnětné dílo amerického psychiatra Richarda Gardnera a jeho českého stoupence psychologa Eduarda Bakaláře. Oba kolegové bohužel již zesnuli, nicméně zanechali za sebou kus úctyhodné práce. Samotný pojem Odcizení, když se odprostíme od interpretace pojmu v psychologii je samozřejmě v rozporu s úplným výkladem českého pojmu odcizení, zcizení, protože ten se vztahuje spíše k neživé věci. Zcizit,odcizit můžeme věc, automobil, mobilní telefon,hmotný statek. Navíc dítě v žádném případě nikdo nemůže vlastnit, pouze ho může opatrovat. Proto se pojem odcizení nejspíš odkazuje k výkladu psychologickému, který se vztahuje k psychickému stavu, jehož projevy jsou osamocení i vzdalování od sebe sama, své identity, svého prostředí a svých bližních, nudy, zoufalství a bezmocnosti, pocity ztráty kontroly nad realitou. Takové příznaky by se snad mohly v psychiatrii schovat pod celou podmnožinu přiznaků některých úkostných poruch nebo poruch schizotypních jako je třeba dodnes nejasná DEPERSONALIZACE ( 300.6 Depersonalization Disorder), která v klasifikaci duševních chorob DSM-IV je. Nicméně o kom se v souvislosti se zcizením mluví? O odcizeném rodiči vůči dítěti, nebo o odcizeném dítěti, které postihlo utrpení ve smyslu psychické indispozice? To, co v interpretaci tohoto syndromu činí kritikům problémy je totiž matoucí chápání implikace viny. Proč a kdo je odcizen a kdo koho zavrhnul?

Opustme kritiku pana ministra Ludvíka a podívejme se, jak si syndrom vysvětluje advokátka Tereza Machová ZDE , která se svým subjektivním zaměřením na obor hodnotí SZR jako trestný čin týrání dítěte a dodává: „Syndrom zavrženého rodiče je však třeba odlišit od syndromu “odcizeného rodiče”, kdy je odcizení mezi rodičem a dítětem vzájemné a je způsobené nedostatečnou komunikací a kontaktem. Od obou uvedených syndromů je ovšem třeba zásadně odlišit situaci, kdy postoj dítěte k druhému rodiči je utvořen na základě skutečného zneužití či selhání.“ Z jednoho syndromu nyní máme dva. Uf! Advokátka Machová zcela pozměňuje Gardnerovu koncepci a podává svou originální interpretaci. Proč?

Svým výrokem advokátka Machová úplně posouvá výklad do zcela jiné roviny a vytváří nesrovnalost ve vztahu výkladu právního a výkladu psychologického. Její závěr je ale nicméně věcný a opodstatněný,  lze se s ní vcelku dobře ztotožnit, nicméně je to pohled advokáta,  nikoliv psychologa.
Je to přitom naprosto jednoduché a advokátka Machová v tuto chvíli svádí k této úvaze: Jak pojmenovat skutkovou podstatu, kdy matka psychickým nátlakem a manipulací neoprávněně v očích dítěte pošpiní pověst otce. Odcizí ho? Zcizí ho? Tedy – odebere ho a zcizí z dětské mysli? Nejspíš ne. V tomto sémantickém pojetí pojmu by se v dětské mysli otec nevyskytoval vůbec. Byl by zcizen, odcizen, zapomenut. Dítě by samo utrpělo metafyzickou úzkost ve smyslu (kdo byl táta, kde je táta, existoval vůbec někdy táta,vím že byl, ale není….) Protože má skutková podstata popsat přítomnost matky v dětské mysli jako škůdce nebo parazita přepisujícího paměťové stopy v drahách mozku a narušovat tak původní empatické vzorce ve vztahu otec x dítě, matka jednoznačně musí naplnit skutkovou podstatu zavržením otce. Zavrhnout znamená vložit do dětské mysli vlastnosti otce s negativní konotací a z původní empatie učinit antipatii. Odcizit – zcizit z hlediska psychologického znamená odstranit tedy způsobit nepřítomnost otce coby virtuálního objektu ale ve vztahu k sobě – (dítě samo sobě, vytěsněním, zcizením). Odstranění otce z dětské mysli vlivem nedostatečného kontaktu, který neimplikuje viníka by pak nejspíš zasloužilo pojem odloučení. Pojem odloučení by pak nebyl chápán v rovině duševního onemocnění a ani v rovinně trestního deliktu proti dítěti.

Opusťme nyní domnělou a nejednoznačnou rovinu trestně – právní a podívejme se na vyjádření odborníků z oblasti psychologie a psychiatrie. Na internetu jsem našel jeden velmi zajímavý dokument ZDE . Diskuze PhDr. Josef Pavláta z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN a jeho kolektivu je stará přes 10 let. Autoři v dokumentu poukazují na to, že Syndrom odcizeného rodiče (PAS) je formulován jako nástroj k řešení soudních sporů a zaujímají kritické stanovisko k doporučování soudních sporů jako řešení situace mezi rodiči a dítětem. PAS považují za ideologický koncept sloužící k organizování otců trpících nemožností hodnotného styku s dětmi a staví se kriticky k možnosti jednoduše řešit složitou a často neřešitelnou situaci. Autoři kritické diskuze velmi správně namítají, že syndrom odcizeného rodiče (PAS) vidí spíše jako sociální jev vyskytující se v opatrovnických sporech, kdy rodiče používají své děti jako zbraň proti druhému rodiči, než aby dokázali vidět původní Gardnerův koncept jako medicínskou diagnózu. To je naprosto spolehlivý závěr, se kterým je nutné souhlasit.

Zavržené, odcizené, odloučené – to je zmatek (z matek)

Jak by měl tedy vypadat znalecký posudek, který používá syndromu odcizeného rodiče adekvátně? Patrně by měl popsat vznik psychického onemocnění dítěte vlivem manipulativního chování matky, která u dítěte vytvořila soubor příznaků duševního konfliktu – tedy konfliktu mezi původními reálnými prožitky a postoji dítěte vůči otci, které kolizně a rozporuplně nekorespondovaly s matčinou prezentací a popisem otce. O jakém průběhu psychického onemocnění by se pak ale hovořilo? V jakém stádiu by bylo psychické onemocnění dítěte ve chvíli kdy soud rozhoduje o poměrech a svěření dítěte do péče jednoho z rodičů? Bylo dítě disociováno či neurotizováno vlivem špatného výchovného konceptu, který mohlo dítěti započít vývoj duševní poruchy nebo dokonce poruchy osobnosti a jaké? Má poruchu osobnosti sama matka, když takto jednala? Jakou skutkovou podstatu matka naplnila? Je to skutková podstata trestného činu týrání dítěte v rámci známého sociálního jevu SZR (PAS), který není lékaři akceptován, nicméně k mnoha lékařským souborů příznaků ve smyslu duševních onemocnění vede? Faktem je, že pojem Syndrom odcizeného rodiče v tomto znění neimplikuje žádného viníka, ani skupinu viníků, spíš popisuje psychický stav dítěte a proto v tomto znění jednoznačně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu týrání dítěte,zatímco syndrom zavrženého rodičeněčí vinu deklaruje. Zarážejíci jsou také stanoviska Jitky Chalánkové z (TOP 09) cituji:  „Za spory o dítě nesou vždy vinu rodiče. Intervence ze strany státu proto musí dopadnout výhradně na ně. Stát v žádném případě nesmí trestat a traumatizovat nevinné dítě a už vůbec ne na základě pseudovědeckých závěrů. Jsem ráda, že i ze strany českých ministerstev zaznělo jasné odmítnutí takového postupu,“ . Toto jsou v podstatě tvrzení, která z části naplňují ideologii velmi citlivě propracovaného Cochemského modelu , který se snaží klást důraz na rodičovskou odpovědnost a zamezuje o jejich dětech rozhodovat cizí osoby (OSPOD, soudní znalce, soudce aj.). , nicméně opomíjí a zcela ignoruje jeho druhou a podstatnou úlohu, že Cochemská praxe vypracovaná v ekonomicky a kulturně vyspělejších zemích zároveň řeší vynikající a prospěšnou snahu intervenovat rodinu a podpořit ji sofistikovanými nástroji sociální politiky státu za účasti interdisciplinární spolupráce psychologů právníků a soudců. Zatím se mi diskuze ohledně existence Syndromu odcizeného (zavrženého) rodiče jeví jako fenomenologický rébus. Kdo ho vyřeší? Soudkyně Barbara….?

Zanechte Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.