Liga Otců
Pomož si sám, pak ti pomůže kde kdo.

Opatrovnické řízení jako Právo Útrpné

Pro koho je opatrovnické řízení největším utrpením a co je pro dítě nejmenší zlo?

0 3 309

Tik tak, tik tak,tik tak. Zlí jazykové tvrdí, že zbytečné časové průtahy opatrovnických řízení bývají sadistickou zvůlí škodolibých soudců, kteří přes svojí neprůstřelnou potřebu střežit svoji samostatnost mají mnoho osobních důvodů pokračovat v procesním zlozvyku a to ignorovat judikáty ústavního soudu. Mnozí z nich prý i mají na památku v trezoru uchované legitimace STB a v kredencích posvátný obrázek ženy za pultem. Navíc prý v tomto ohledu středověk neskončil, nýbrž trvá a tak opatrovnická řízení mnohdy zastávají institut práva útrpného, ve kterém vítězí a trestá matka. Soudce, kolizní opatrovník, soudní znalec a soukromý mediátor s matkou kolaborují a společně diskvalifikují otce. Do temné hry navíc vstupuje amnestovaný vrah Kájínek a nabízí mimosoudní řešení po „Cochemsku“ formou interdisciplinární domluvy z malorážky. Kájínkova životní družka coby majitelka licence Rorschachova testu, oprávněně poskytne rodinnou terapii – ještě než Jirka autoritativně rozhodne. Tohle vůbec nezní jako konspirační teorie :-))

Na lidovou slovesnost národa českého a její bezbřehé fantazírování jsem si zvykl. Pravdou ale bývá, že každá vyřčená srandička v sobě skrývá i kus pravdy, nicméně je potřeba oddělit zrno od plev. Pojďme si tedy uspořádat chaotické myšlenky.

Tato zastrašující reklama nechť je vysmívána, neboť sama v původním kontextu vysmívá se etice, morálce a důstojnosti justice.  /fotomontáž, původní zdroj mimosoudni.cz/

Soudce jako nejvyšší autorita pověřená státem

Soudce rozhodně není ten, kdo by prvoplánově sabotoval spravedlnost, tak jak se často domnívají občanští aktivisté z řad otců, kteří v boji o děti skončili neúspěšně. Meritorní rozhodování soudců se opírá primárně o nashromážděné důkazy a musí jich být dostatek. Oparovnická řízení sporná, kde válka rodičů překračuje meze běžného a normálního řízení většinou absencí důkazů zásadně trpí a pokud se k soudci nějaké důkazy dostanou, je to účelově zastřený “blivajs”, který sesmolil neuvěřitelně špatně a diletantsky nastavený systém. Svádět vinu na systém přitom není správné, protože systém někdo nastavil, stejně jako nemá smysl obviňovat auto ze sražení chodce, když ho někdo řídil.  Proto se každá sebemenší negativní pohnutka účastníka řízení vzhledem k absenci pádných a jasných důkazů vnímá jako rozhodující. Zkrátka ten, kdo má pevnější nervy a dělá méně chyb se v konečném skóre jeví jako méně problematický a tudíž kompetentnější ve vztahu k dítěti. Protože je však soudce až posledním článkem celého procesu a ten pouze celý proces zaštiťuje, začneme tam, kde se konflikt zrodil.

Začátek problému – Otec a Matka

Stejně, jako jsou si otec a matka ohledně nároků na poměrnou péči dítěte před zákonem rovni, má dítě výsostné právo na zachování vztahu s oběma rodiči. Právo dítěte na výchovu obou rodičů má přitom mnohem větší váhu. Dítě se totiž jako dospělý rodič nedokáže bránit, neumí kalkulovat a chovat se tak, aby o sobě rozhodovalo v intencích svébytného uvědomění. Ono „Já“ dítěte s ohledem na jeho věk je defakto nevědomým stavem „Já“, pokud se o „Já“ dá zatím vůbec hovořit a tak se pochopitelně velmi snadno přizpůsobuje, ovlivňuje, odcizuje a zavrhuje. Opatrovnické řízení se pak na základě tohoto předpokladu nechce primárně zaobírat destrukcí znevažování rodičovských kompetencí odloučených rodičů, protože opatrovnické řízení je především soudem nejlepšího zájmu dítěte a zákon – respektive § 471 ods. 2 z.ř.s. mu ukládá ukončit případ rychle! Navíc se soud paradoxně nemůže zaobírat bytím dítěte jako takovým, jen jeho pobytem a tento jeho pobyt je kvalitativně s ohledem na štěstí rodiče více bytím jednoho nebo druhého rodiče, protože dítě – jak už bylo zmíněno výše je vzhledem ke své nevyzrálé schopnosti „být“ pouze schopno „pobývat“. Čím více je dítě nevědomé z hlediska svého nízkého věku tedy méně vědomé ve vztahu k poznání svého bytí, tím méně kriticky dokáže rozpoznat své štěstí , a tak se stává především obětí štěstí pečujícího rodiče, který nárokuje a idetifikuje ve vztahu k dítěti potřebu svého existenciálního blaha a tu nelze definovat v obecné rovině. Je subjektivní, tedy individuální. A protože jsou ve válce o své vlastní štěstí – tedy bytí dva odloučení rodiče, přičemž každý, chce „být“ šťastný a to po svém, neválčí tito rodiče o štěstí a bytí dítěte, nýbrž o bytí a štěstí své. Otázka tedy zní, co je to štěstí dítěte. Je to jeho nejlepší zájem? A co je to nejlepší zájem dítěte? Jeho blaho pobytu (hmotné existenční) nebo jeho pravé bytí (existenciální a psychologická sféra rodičů)? Zaslouží si pojem „nejlepší zájem dítěte“ onticko-ontologické otázky vztahující se  k vůbec nejzákladnějším sebeurčujícím pojmům poznání světa dítěte – tedy k pojmům “otec” a “matka”? Možná.  A pokud opatrovnický soud alibisticky tvrdí, že je soudem nejvyššího zájmu a ochrany dítěte, kampak se poděl advokát dítěte, který by právě tyto základní potřeby dítěte obhajoval? Objeví se snad v soudní síni jako Rumburak v kouzelném plášti? Škodolibým výsměchem advokátovi či soudci pak budiž paradigma § 3 odstavce 1) občanského zákoníku, které právem chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. K výkladu této obecné právní dikce si otevřete raději láhev červeného vína, aby vám to lépe pálilo a nezakuckali se už na začátku věty.

Rodič jako parazit a škůdce

Není třeba pochybovat, že těmi, kdo jsou odpovědní za absurdní vyeskalovaný a dlouhotrvající opatrovnický spor jsou právě rodiče dítěte. To oni jsou defakto malými nevyzrálými dětmi, které krach partnerství nezřídka zatěžují rovinou trestní, místo toho, aby se ve smíru dohodli, protože to je pro dítě nejdůležitější. O to šílenější ale je, že  tomuto barbarskému pohledu rodičů na řešení konfliktu dopomáhá opravdu zvrácený a absolutně nedořešený systém, který nejenže nechrání dítě, ale nechrání ani slušného rodiče proti agresivnímu rodiči. První co musí profese zúčastněné na zahajovacím procesu opatrovnického řízení zkoumat je důvod odloučení rodičů a jejich osobnostní rysy. Mediátor jakožto psychoterapeut rodiny a klinický psycholog by měli oba znepřátelené rodiče okamžitě obložit a v rámci potřebné interdisciplinarity vysvětlit rodičům vážnost jejich jednání ve vztahu k dítěti. Toto se v praxi ale často neděje, protože tradicí každého započatého rodinného sporu bývá založení udavačské kádrové složky jednoho z rodičů, která účelově dehonestuje protistranu. Zprostředkovatelskými institucemi tohoto posvátného aktu bývají OSPOD nebo Bílý kruh v obočí či obilí – možná bezpečí , sám nevím. Smutným faktem je, že se takto ve velkém procentuálním zastoupení chovají ženy. Jak tuto podlou, krysí, estébáckou vlastnost u žen vysvětlit ? Napadají mě dva možné důvody. Buď mají ženy na rozdíl od mužů vývojově odlišné struktury mozkové tkáně, jejíž neuroaktivita velí při potřebě změny partnera – spolu s kufry sbalit i mládě a ospravedlnit ji zápisem do spisu a nebo je procentuální zastoupení právě těchto žen sebrankou antisociálních osobností. Druhá varianta mi přijde pravděpodobnější. A protože si v tomto ohledu ženy a muži nemají co vyčítat, neboť dysfunkci amygdaly mají srovnatelnou, můžeme destrukční opatrovnické řízení označit za dílo sobeckých a impulzivních egomaniaků, kteří soupeří o dítě jako hmotný statek. Jejich extrapunitivita (obviňování druhého) a rigidita (neohebnost v sebeposuzování) je jediné náboženství, které znají. A ať už je psychopatem v páru jen jeden a nebo jsou antisociální oba, je to v konečném důsledku jedno, protože i ten kdo v páru původně zastával zdravou osobnost se v průběhu přirozené obrany na vlně destrukce svezl. Německý génius Nietze k tomuto fenoménu napsal velmi výstižný citát: „ Ten, kdo bojuje s příšerami by si měl dát pozor, aby se v průběhu boje nestal příšerou sám. Když dlouho hledíš do propasti, propast se zahledí do tebe“. Opatrovnické řízení pak může skutečně připomínat právo útrpné a rozhodně není utrpením jen jedné strany. Strádají a trpí všichni……..a soudce? Ten to má nejtěžší. Ono dotáhnout za jednací stůl 20 kilo trestních a opatrovnických spisů dá pořádně zabrat. Nechť zvítězí nejvyšší zájem dítěte!

 

Zanechte Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.