Psycholog Jeroným Klimeš a jeho recepty po rozvodu
Zajímavý Úhel pohledu osobitého psychologa na partnerský rozchod a péči o děti
„Dva protikladné póly magnetů, které se kdysi přitahovaly se nyní otočily proti sobě a vytvářejí odpor. Prostor mezi magnety pak pochopitelně vyplňuje dítě, které má být jako horký brambor přesouváno od jedné strany ke druhé“,říká poeticky psycholog Jeroným Klimeš. Na osobitého psychologa Jeronýma Klimeše jsem narazil na internetu. Zběžně jsem přečetl pár jeho prací na téma manželství, rozvodu a střídavé péče. Psycholog Klimeš na mě zapůsobil svým lidským přístupem. Sám se netají vlastním pochybením při výběru jedné z bývalých partnerek, partnerský rozchod považuje za mnohem horší tragédii, než rakovinové onemocnění, kterému sám musel čelit a kromě své piano klaviatury připojené k počítači si na nic nehraje. Je to intelektuál (v dobrém slova smyslu) s velmi širokým záběrem.
Jeroným Klimeš o právu dítěte na oba rodiče aneb střídavá péče.
Smutné konstatování, že statistika rozvodů eviduje 50% zkrachovalých manželství – tj. každé druhé manželství je zmařeno není třeba do hloubky rozebírat. Psycholog Klimeš je toho názoru, že 40% manželství zanikne zcela zbytečně jako následek nezvládnuté partnerské krize. Problémem zbylých 10% jsou právě ta manželství, ve kterých je přítomna PSYCHOPATOLOGIE jednoho z partnerů. Klimeš uvádí 2% přítomnosti schizofrenie, 6% psychopatie, ve 2% je zastoupena oligofrenie (partneři jsou prostě kreténi, debilové nebo idioti).
Teorie a její praxe
Psycholog Klimeš není zastáncem praktikování střídavé péče, nicméně ji do jisté míry připouští, ale jen za předpokladu, že dítě zůstává na jednom místě. Dítě prý potřebuje stabilní domov, kde se v určitém intervalu střídají rodiče se svými novými partnery. Pendlování dítěte mezi dvěma domovy příliž v lásce nemá a odůvodňuje to tvrzením, že je takový přesun pro dítě stresující zátěží,protože dítě především potřebuje zapustit kořeny – vědět kam geograficky i sociálně patří. Tato praxe je ale dosažitelná pouze u movitějších rodin. Ne každý může pro své děti obstarat hotel, ve kterém se budou po čtrnácti dnech střídat dva páry. Tento pohled má spíš z hlediska širší společnosti charakter sociální utopie, který by byl praktikovatelný jen ve vysoce ekonomicky bohaté a stabilní společnosti. Navíc má v řadách svých kolegů oponenty, kteří tvrdí opak. Pro dítě je změna prostředí naopak zpestřením života, častý přesun a poznání nových podnětů vede naopak k duševnímu rozvoji.
Psycholog Klimeš: Střídavou péči ano, ale jen když se v místě pevného domova budou střídat rodiče se svými partnery.
Tři plány Klimešovy koncepce
První Plán
V této první fázi by se měla posoudit kompaktibilita obou partnerů a vyhodnotit jejich schopnost dohodnout se mezi sebou. Posoudit, proč k rozpadu rodiny došlo a kdo z partnerů dělá tzv. větší problémy, tedy který z nich se není schopen přizpůsobit vzájemné dohodě.
Druhý plán je velmi výstižný a zahrnuje posuzování manipulativní tendence jednoho z rodičů. Tady je na místě zdůraznit, že ten partner, který manipuluje by se neměl vyhnout podezření z přítomnosti poruchy osobnosti. Přítomnost manipulativní tendence je totiž pro tyto osoby postižené poruchou osobnosti typická. Psycholog Klimeš zde velmi správně konstatuje, že manipulativního rodiče by bylo vhodné právně oslabit a znevýhodnit.
Asymetrie dělení viny
účelová manipulace jako asymetrický druh viny je v podstatě technický pojem pro chování rodičů, kde je přítomno jednostrané obviňování rodiče proti druhému jako nositele viny rozpadu vztahu a neochoty dohodnout vzájemnou péči o dítě. Neochotný rodič, který nespolupracuje, obviňuje a nárokuje jednostranoou péči o dítě totiž vytváří syndrom PAS (syndrom odcizeného rodiče). Obecně by tedy mělo platit pravidlo, že do výhradní péče by mělo být svěřeno dítě právě tomu rodiči, který lépe kooperuje s úřady, neobviňuje druhého, nemanipuluje a je nositelem viny, říká Klimeš
Třetí plán je zaměřen na prověření způsobilosti rodičů ke střídavé péči. Rodiče musí prokázat vůli ke vzájemné kooperaci a ochotu praktikovat tzv. předání dítěte s překryvem
Co je „předání dítěte s překryvem“?
Předání dítěte s překryvem je v podstatě proces, jehož koncepce stojí na přísných morálních principech a jednotlivých schématech chování rodiču při samotném předání dítěte, tak aby dítě nebylo stresováno a nestalo se svědkem zbytečného konfliktu. Sestává se z 15 minutové společné chůze, 15. minutové vzájemné činnosti, pasivitou otce a aktivitou matky při vzájemné komunikaci s třetí osobou, plynulým rozloučením jednoho z rodičů v rámci odevzdání a svěření dítěte druhému rodiči , přičemž musí býti zachována pozitivní nálada při uzavření celého předávacího procesu.
Je Klimešova koncepce v praxi reálná?
Předání dítěte s překryvem je krásná pohádka o lidech, kteří se na ničem nedokáží dohodnout a přesto musí před svými dětmi sehrát divadlo, aby nedošlo k jejich poškození psychiky. K tomuto odhodlání rodičů ale musí dojít na základě schopnosti sebereflexe každého z nich a schopnosti projevu pochopení, empatie ke svému dítěti i bývalému partnerovi. Osobně si ale tento koncept, byť velmi zajímavý nedokážu představit v případě, kdy by u jednoho z partnerů figurovala porucha osobnosti či jiná psychopatologie. Tam totiž o sebereflexi, empatii, pochopení nemůže být řeč, protože charakteristickým rysem patologického rodiče je neléčitelná dispozice k antisociálnímu chování. Rodičům je navíc doporučeno předávání dítěte s překryvem právě pro podmíněnost výskytu patologického chování ve vztahu. Celý problém se pak opírá o rozpor mezi snahou zabránit patologickému rodiči vychovávat dítě, omezit jeho výchovnou roli a právní ideou lidských práv, kde mají děti právo na oba rodiče. To je samozřejmě velmi těžko řešitelný problém jak pro rodinné psychology, advokáty, soudce či pracovníky OSPOD. Narazil jsem také na velmi zajímavý Klimešův komentář s názvem „Otázka indikace a kontraindikace Cochemské praxe“ Tato práce je velmi podnětná a přínosna pro ty, kteří by chtěli problematiku Cochemské praxe podrobně nastudovat a dokonce ji v českých podmínkách uvést v praxi. V této práci Klimeš aplikuje obecně známou „teorii her“ na modelu „vězňova dilematu. Výsledkem nejlépšího skóre pro dítě, které zde Klimeš na známém modelu aplikuje je rozhodnutí rodičů vzájemně kooperovat i za cenu, že budou vystaveni stresu ze setkávání jednoho s druhým. Jinými slovy pro Cochemský model jsou vhodní právě ti z rodičů, kteří u Vězňova dilematu sčítají výplatní matici pro celou rodinu a ne ti, kteří hledí jen na svůj privátní zisk či ztrátu bez ohledu na druhé jenže – jak píše Klimeš ve své práci – „Samotný normální jedinec (ať druhý rodič nebo profesionál) bohužel nemá moc šancí se ubránit manipulátorovi či psychopaticky narušenému jedinci především z důvodu, že má morální zábrany použít k dosažení svých cílů takové prostředky, kterých se manipulátor neštítí. Tyto extrémně egocentrické jedince je schopen uřídit pouze dobře nastavený systém, kterým jim nedává příliš možností ke kličkování. Tento systém ale funguje jen tím, že právě těm několika procentům extrémně založených jedinců zastřihne peří.“ Oním zastřiženým peřím se samozřejmě myslí určitá míra právního oslabení vůči dítěti takového manipulativního rodiče. Aby tento model mohl fungovat, je potřeba v českém opatrovnickém soudnictví hledat takové soudce, kteří by uměli fungovat podle vzoru svého německého kolegy – „osvíceného“ soudce Jürgena Rudolpha – zakladatele Cochemské praxe.